Basic Bitch Starter Pack aneb dnešní kopretinky

Být holka je prostě težký. Jo, já vím, že my holky jsme zlý. A závistivý. A že rády pomlouváme, porovnáváme se a milujeme být středem pozornosti. A taky vím, že bychom měly místo vzájemné nenávisti mezi sebou šířit lásku lesbian a vzájemný respekt. Ale občas je fajn udělat si z druhých ze sebe srandu. 

K napsání tohohle článku mě tak trochu omylem inspiroval dvouminutový pobyt u zrcadla s dvěma blondýnkama (oběma odbarvenýma) a vyslechnutí jejich rozhovoru o tom, s kým se na minulé párty vyspaly. Já vím, že cizí hovory se poslouchat nemají, ale na druhou stranu mě se taky nikdo neptal, jestli to s nimi chci absolvovat a jakou psychickou újmu mi to způsobí!

Naše imaginární představitelka pro tenhle článek je přesný prototyp dnešních těchto holek. Říkejme jí třeba Alenka. A kdo chce být jako Alenka (nebo mít holku jako Alenka), tj. ta nejvíc holka v topu, přináším podrobný popis všech potřebných kroků k tomu, jako toho dosáhnout:

Celý článek

Anorexie, Bulimie, Záchvatovité Přejídání – Kde Hledat Informace?

První věc, kterou člověk obvykle dělá, když si uvědomí, že má nějaký problém, je hledání. Hledání informací, zkušeností, symptomů, odborníků, pomoci…A čím více informací, tím těžší je se vyznat v tom, co je pravdivé nebo které informace jsou alespoň kvalitní a přínosné.

A když si o poruchách příjmu potravy přečtete zhruba 5 různých článků, začnete si všímat toho, že se vlastně začínají dost opakovat. A je to logické, kolik víc „nových“ informací ještě může o tomhle tématu někdo napsat?

Na druhou stranu si myslím, že zrovna poruchy příjmu potravy jsou tématem a oblastí, kdy člověk spíš, než co nejodbornější informace hledá člověka, nebo alespoň příběh někoho, s kým se dokáže ztotožnit. Důvodů, proč nejíme, hladovíme nebo zvracíme je strašně moc, a tím, že najdeme někoho, kdo to měl/ má ve své podstatě stejně nám může pomoct minimálně dvěma způsoby – trochu nás uklidnit, že je na tom vlastně někdo stejně , a zároveň přinést různé tipy, jak se z toho dostat.

V tomto článku přináším několik mých „oblíbených“ knih, youtuberek nebo blogů. Začala jsem na něm pracovat vlastně už před rokem, ale nikdy jej nedokončila (což snad už ani nikoho nemůže překvapit).

Výsledek obrázku pro info meme

Celý článek

Každej den máš šanci něco změnit – #challengeyourself

     Posledních několik týdnů se mi dost často stává, že všechno tak nějak odkládám až na někdy. Na zítra, na příští týden, na příští rok, po státnicích. A (zcela výjimečně) nemám teď na mysli prokrastinaci, že se mi něco dělat nechce. Ale spíš, že se bojím. Že se bojím, že selžu, že to nezvládnu. Třeba dneska ráno jsem se vzbudila se strašnou chutí si zacvičit a když jsem na sebe hodila svůj sexy cvičební úbor (rozuměj XXL tričko po bráchovi a kraťasy) a po dvou hodinách konečně našla video, který se mi líbí, tak jsem po asi 20 vteřinách russian twists zůstala sedět a skoro jsem se rozbrečela. Došlo mi, jak hrozná troska jsem, jak jsem o vše, co jsem kdy dokázala nebo uměla (jako ono toho moc nebylo, bohužel…) přišla, a že ten pitomej provaz stejně nikdy neudělám, protože mně to prostě není osudem souzený. A že už na tu blbou hrazdu se taky nevytáhnu jako dřív. A že bych hrozně chtěla jít ven běhat, ale asi bych neměla, protože stejně nic neuběhnu, a protože jsem tlustá a bude se na mně všechno třepat.

     A čím víc jsem o tom přemýšlela, došla jsem k závěru, že strašně moc věcí vzdávám předem ze strachu, že je nezvládnu. Že selžu, že je neumím. A jasně, že selžu. A hned poprvé. Nikdo se nic nenaučil bez toho, aniž by se mu jedna věc stokrát nepovedla, ale tím, že jí opakoval pořád dokola se mu po stoprvní povedla. A já jsem zhroucená z toho, že po čtyřech letech konstantního přejídání a téměř nicnedělání se ráno neprobudím a neuběhnu půlmaraton, prostě jen tak, nebo že si neobléknu kraťasy velikost S, prostě jen tak. Prostě jen tak.

     Chtěla bych vám tímto článkem říct, abyste zkusili každý den udělat něco, čím tak trochu vyzvete sami sebe. Dostat se z té komfortní zóny, jak se dneska s oblibou říká. Zkuste něco, co vás láká, ale zároveň se bojíte toho, že to nezvládnete. A však taky nejspíš nezvládnete, ne hned na poprvý. Ale napodruhý už budete vědět jak na to, napotřetí už budete mít daleko lepší výsledky a na po xtý už se vám to prostě podaří. Bojíte se, že nic neuběhnete? Fajn, tak si dejte za cíl dneska večer uběhnout kilák a půl a fakt jděte a dejte ho.

     Nedávejte si mega cíle, jako uběhnout ten maraton. Ale dejte si cíl na každý den, co chcete zkusit, udělat, překonat. A samozřejmě, hlavním tématem tohohle blogu je vztah k našemu vlastnímu tělu, to, jak vypadáme a poruchy příjmu potravy, ale ty challenge mohou být každý den úplně z jiných oblastí vašeho života. Zkuste to, zkuste každý den udělat něco jinak.

Výsledek obrázku pro challenge yourself meme

Udělejte si na každou svou challenge nějako vzpomínku – fotku, vstupenku, blogpost, prostě něco, co vám bude vždycky připomínat, že ty malé krůčky jsou to nejdůležitější a to, co vás posouvá dál.

A jako důkaz, že Anča pro jednou jenom prázdně neplkala (jak v mém případě bývá zvykem), tady máte důkaz, že to jde, a i já se odpoledne překonala.

#mstchallengeyourself

18051761_1510328832324375_1233083864_n

 

Celý článek

90 Days Till Summer – Výzva/ Challenge

Přiznejte se, kdo z vás se v tomhle pozná – venku se začíná oteplovat, vy si uvědomíte, že ty vrstvy bund a svetrů skutečně musíte postupně ubírat, pokud nechcete vypadat jako blázen anebo se zpotit dřív, než vyjdete z domu, všichni okolo začínají nosit stále kratší a průsvitnější oblečení a vy si říkáte, sakra, za chvíli bude léto a já jsem tlustá. Nasadíte tenisky a vyběhnete s vidinou 10 kiláčků jen tak na rozběhání, a když vás s velikým překvapením po 500 metrech začne píchat v boku, řeknete si, že dneska to asi nedáte a půjdete zítra. Začnete googlit diety typu „jak zhubnout 20 kilo za 3 dny,“ jako nejlepší vám bude připadat dieta low-carb, fat-free, no-food diet, u které vydržíte dva dny, pak se neskutečně přejíte, začnete si nadávat a nenávidět se a nakonec se smíříte s realitou, že budete na věky tlustá a ošklivá a že za rok teda začnete o dost dřív, abyste konečně do léta tu postavu bikiny fitnessek měly.

A víte v čem je problém? V těch nárazových záležitostech – po vánocích zhubnu, do léta si vypracuju postavu, od Nového roku začnu běhat. To je ta největší blbost. Umožní vám to možná dosáhnout krátkodobého cíle, ale ve většině případů vám to nedá nic, než rozházený metabolismus, návrat ke starým návykům a větší deprese.

Rozhodla jsem se uspořádat 90denní výzvu.

Tahle výzva je tak trošičku (úplně) spontánní nápad, tak že co se týče propagace, bohužel jsem opět selhala. To je tak když chcete dělat milion věcí najednou a ani jednu neděláte pořádně 😀 (výmluvy, výmluvy…)

VYZVAV čem tedy spočívá 90 dní výzva? Ne v krátkodobém cíli, ne v tom dosáhnout tzv. „bikiny body.“ Spočívá v tom naučit se milovat svoje tělo a přijmout samu sebe tak, že si osvojíte návyky, které jsou pro vaše tělo i mysl dobré a zdravé (nehladově, nepřejídat se, nezvracet, nehledat na sobě jen to špatné, být fyzicky aktivní, nemít na sebe nesplnitelné nároky (přehnaný perfekcionismus), ne-nenávidět se, netrestat se za to, když se něco nepovede, být sebevědomá a mít se ráda…). Důvodů proč se nemáte ráda je moc. Zkuste se zamyslet a říct si, co vás na sobě tolik štve, že když se podíváte ráno do zrcadla, místo toho, abyste byly šťastné, co tam vidíte, jste nešťastné a nenávidíte se.

Já se tak tři roky v kuse vždycky snažila dosáhnout nějakého „plavkového ideálu,“ což pro mě byla směs andílků Victoria’s Secret a bikiny fitnessaček. Na začátku byla motivace v tom, že se to reálně stihnout dát, ale na druhou stranu ta vidina hromady času mě uklidňovla v tom, že mám ještě času dost, začnu přístí pondělí. No vždycky to dopadlo tak, že jsem na koupaliště nikdy nešla a když jo, tak s velkými depresemi a pozorovala jsem všechny holky okolo, jak mají lepší postavu než já anebo holky, co na tom byly zhruba stejně jako já, ale sebevědomím přímo sršily. Ono je to ale totiž celé jenom v hlavě. To, co si o sobě myslíte vy sama pak vyzařujete i ven.

Co je cílem 90 days till summer Challenge?

naučit se milovat svojet tělo, a to pomocí osvojení si návyků, které jsou pro naše tělo i mysl zdravé

90 days till summer je jiná v tom, že se nebudete snažit změnit to, jak vypadáte (i když i to se v konečném důsledku může stát), ale to, jak přistupuješ k sobě samé a ke svému tělu

→ a až přijde léto a plavková sezóna, vy dokážete sebevědomě jít před celé koupaliště bez ohledu na to, kolik ukazuje ručička na váze, protože si budete uvědomovat, to, že jste krásná a milujete svoje tělo

Jak to bude probíhat a jak se můžu zapojit? 

Každý z následujících 12 týdnů se ponese v určitém duchu, bude mít svůj smysl a cíl vás posunout poztivním směrem. Do výzvy se můžete zapojit naprosto kdykoli. Nejlepší by bylo samozřejmě teď (hned!!!), ale vzhledem k mému selhání v propagaci, se jí budu učástnit ze začátku nejspíš sama 😀

Pokud do toho chcete jít se mnou, napište mi dolů do komentáře, do zpráv na Facebooku, na mail (milujusvojetelo@gmail.com) nebo do directu na Instagramu vaše jméno, věk a e-mail a nezapomeňte pravidelně sledovat můj blog i facebook. Budu vám posílat výzvy každý týden na mail a přidávat různé články samozřejmě sem. Postněte fotku s hashtagem #milujusvojetelochallenge (superdlouhé a supernepraktické, jako já:D), ať vidím, kolik vás je! 🙂

1. týden Co na sobě nemáš ráda a proč?
Možná si teď klepete na čelo, proč se máte zabývat tím, co na sobě ráda nemáte, když cílem naopak je ráda se mít. Ale abyste se ráda začít mít mohla, musíte nejprve zjistit, co vás na sobě samé tolik štve, že to tak není už teď. Vadí vám vaše postava, to jak vypadáte, jak se chováte, jak přemýšlíte, že jste líná? Sepište všechny nejdůležitejší věci které na sobě nemáte ráda a chtěla byste je změnit a zkuste pár větami vysvětlit proč je tak nemáte ráda. Zbytek pak najdete do přístí středy na e-mali, blogu a facebooku.

Jelikož jak jsem říkala, je výzva dost spontánní a přicházím s ní dost pozdě (ale věřím, že myšlenka je to skvělá 😀), nezbývá nám zase tolik času. Výzvy vám budu posílat vždycky ve středu, jelikož naše konečné datum je středa 21. června 🙂

Celý článek

BOJ S PORUCHAMI PŘÍJMU POTRAVY – CO JE NORMÁLNÍ?

Pokud jste se někdy léčili s poruchami příjmu potravy, tak na 99,9% procent vám někdo řekl: „že se prostě zase normálně najíš.“

Jen že co je normální? Znamená to, že až sníte polívku, svíčkovou s pěti a dva kusy bábovky k tomu, budete zase „normálně jíst?“ Budete „normální,“ když si půl hodiny po tom, co jste jedli, dáte něco dalšího? Nebo až nebudete celý den nic jíst a pak se večer najíte k prasknutí?

Výsledek obrázku pro normal meme

Celý článek

Z TEBE SE STÁVÁ KUS ŽENSKÝ aneb co nikdy neříkat holkám

Původně jsem chtěla napsat článek o tom, co neříkat holkám s anorexií a bulimií. Ale čím víc jsem psala, tím víc jsem si uvědomovala, že vlastně všechno, co tu píšu se nevztahuje jenom na ně, ale snad na každou holku na světě, bez ohledu na to, jestli někdy měla nebo má problémy s jídlem. Některý věci prostě nechcete slyšet, a je jedno, jestli máte 50 kilo nebo 130.

O mých problémech s jídlem ví docela dost lidí. Ne, že bych to někomu cpala nebo chtěla, aby mě někdo litoval. Vůbec. Ale vždycky to tak nějak vyplynulo ze situace. Když jsem měla anorexii, tak to si logicky nešlo nevšimnout. Když jsem jedla někde venku, tak každého vždycky zajímalo, proč si neobjednám to, co ostatní. Když to přešlo do bulimie a přejídání, tak pokud vás někdo vyloženě nenachytá se čtyřmi talíři jídla nebo zvracet, pak ho to asi jen tak nenapadne. A v tom byl ten problém. Rodiče, kamarádi, spolužáci, známí, a většinou ta mužská část (you feminist!) jsou v tomhle dost často trochu kopyta a mívají takové super poznámky, která jim sice asi přidjou vtipné, ale vám naženou slzy do očí, výčitky do hlavy, nenávist do srdce a zpochybní celou vaši existenci (nepřeháním).

Na druhou stranu, abych zase nekřivdila všem, chápu, že kdo si tím neprošel (třeba tím být holkou, haha), nedokáže rozpoznat, že to, co říká nemusí každému připadat vtipné a ještě hůř, může to někomu ublížit. Tak že tohle berte jako takový menší návod na to, co svojí holce/ manželce/ dceři/ kamarádce/ milence/ kamarádce s výhodami nikdy neříkat.

Výsledek obrázku pro did you gain weight meme

Celý článek

Proč nenávidíme svoje tělo?

Napadlo vás někdy, proč je tak hrozně jednoduché myslet si, že se někomu nelíbíte, že vás nemá někdo rád, že je na vás všechno špatně, jste ošklivá a k ničemu? A když vám naopak někdo zalichotí, nejdřív se zasmějete, potom naštvete, že si z vás dělá srandu a nakonec začnete přemýšlet, co by zrovna na vás bylo hezkého?

Asi není úplně správné vinit za všechny naše problémy společnost (protože společnost jsme my všichni, že jo), ale určitý podíl na zkreslených představách o tom, jak bychom měli vypadat, co bychom měli dělat a jak bychom se měli oblékat, chovat a cítit do jisté míry má. Stačí se jen podívat na jakoukoli sociální síť a nechytit z toho depresi, nebo aspoň nezačít zpochybňovat to, jak vypadáte, je poměrně nadlidský úkol.

Důležité je si ale uvědomit, že všechno má jen takovou moc, jakou tomu dáme. Když věříme, že všechno na našem životě, našem těle i na nás jako takových je špatně, tak i z té nejmenší prkotiny můžeme udělat životně důležitý a naprosto neřešitelný problém.

Proč ale vlastně nenávidíme svoje tělo a to, jak vypadáme? 

Image result for body positivity

Celý článek

4th Year Anniversary

     Včera ráno jsem na facebooku viděla vzpomínku, že jsou to přesně čtyři roky od mého maturiťáku. První, co mě napadlo bylo COŽE??? Čtyři roky? Já myslela, že je to tak rok…Druhé, co mě napadlo bylo, že jsem už fakt děsně stará. Pak jsem ještě chvíli přemítala nad tím, jak to bylo trapný a skvělý zároveň , jak bych si to zopakovala a vybrala si jiný šaty, i když vlastně ty, co jsem měla byly úplně skvělý. A pak mi to došlo. Čtyři roky. Ne od maturitního plesu. Ale přesně čtyři roky od noci, kdy jsem se poprvé přejedla.

Image result for dresses thinspo

Celý článek

Syndrom paranoidních přítelkyň

     Miluju psaní. Hodit všechny ty myšlenky, co se mi honí v hlavě na papír a poskládat si ze slov úplně novou realitu. Bohužel moje spisovatelská kariéra skončila stejně rychle jako začala, někdy ve 13 letech, když jsem napsala svou úplně první detektivku. A ne, vrahem nebyl zahradník. Byla to zahradnice.

     I když se můj blog zaměřuje na úplně jiné téma, myslím, že nikdy není na škodu se trochu (v lepším případě trochu víc!) pobavit nebo alespoň pousmát, tentokrát nad těžkou realitou nás všech paranoidních přítelkyň.

Výsledek obrázku pro paranoid girlfriend quote

Celý článek

Životní motivace a zkoušková prokrastinace

     Znáte ten pocit, když se blíží konec zkouškového, všichni vaši kámoši už dávno zapili svou poslední úspěšnou zkoušku a vy se máte učit na tu svou poslední, kterou jste totiž zcela překvapivě na první pokus nezvládli, protože jste místo učení chodili na randíčka, kafíčka a seřazovali všechny svoje propisky podle barvy, abyste se nemuseli učit? A taky, že ten předmět je čistě náhodou personální management, a vás při pročítání kapitoly o motivování zaměstnanců nenapadne nic lepšího, než v rámci prokrastinace sebevzdělávání napsat po čtyřech měsících článek o tom, jak se motivovat ve cvičení, jídle a životě obecně? Článek o motivaci k učení ode mě ale nečekejte, a pokud máte čirou náhodou nějaký tip, jak na to, tak sem s ním, protože já už 17 let marně hledám a stále nic!

Výsledek obrázku pro school motivation meme

      A teď k článku. Znáte to, když jste tak napumpovaní energií, přemotivování, že už i vaši nejbližší vám říkají, ať s těmi sluníčkovými kecy jdete do prdele dáte pokoj, několikrát denně zásobujete Instagram  fotkami z posilovny, super zdravých jídel a nejrůznějších kombinací vašich workout outfitů a spánek vám najednou přijde jako ztráta času? A druhý den se vzbudíte, nevíte kdo jste, kde jste a proč jste vůbec na tomhle světě (a ne, teď nemám na mysli kocovinu)?

     A co (kromě rozblázněných hormonů, lunárního cyklu, momentální nálady a promile v krvi) stojí za tím vším? Motivace.

Celý článek