4th Year Anniversary

     Včera ráno jsem na facebooku viděla vzpomínku, že jsou to přesně čtyři roky od mého maturiťáku. První, co mě napadlo bylo COŽE??? Čtyři roky? Já myslela, že je to tak rok…Druhé, co mě napadlo bylo, že jsem už fakt děsně stará. Pak jsem ještě chvíli přemítala nad tím, jak to bylo trapný a skvělý zároveň , jak bych si to zopakovala a vybrala si jiný šaty, i když vlastně ty, co jsem měla byly úplně skvělý. A pak mi to došlo. Čtyři roky. Ne od maturitního plesu. Ale přesně čtyři roky od noci, kdy jsem se poprvé přejedla.

Image result for dresses thinspo

     Pamatuju si to přesně, každej pohyb, každej pocit. Přijela jsem z plesu domů, někdy ve dvě ráno. Byla jsem otrávená, že to nebylo přesně takové, jaké jsou doufala, že to bude (můj věčný problém), unavená a hladová. Celé týdny jsem se snažila vypadat do šatů co nejlépe (a že jsem pak vypadala jako tyčka se svalnatými rameny, hůlčičkama místo rukou a nulovýma prsama a zadkem teď vynechám), cvičila jsem, nejedla jsem. A když jsem pak přijela domů, všichni už spali a já měla hlad. Nejdřív jsem si chtěla jít lehnout a ten hlad prostě zaspat, tak jako jsem to do té doby dělávala vždycky. Ale měla jsem takovej divnej pocit naštvanosti, toho, že si přece zasloužím se najíst a že pro jednou se nic nestane, i když jsou dvě ráno. Tak jsem si dala muffiny, čokoládový, hnusný, ale bylo to něco tak dlouho odpíranýho, že mi to v tu chvíli bylo jedno. Normální člověk by si řekl, že je to jedno, tak se najím a jdu spát. Jenže ve mně to jídlo vyvolalo takovej divnej pocit uspokojení, že si to přece zasloužím, že si mám co vynahrazovat. Nevím, co bylo pak, prostě jen vím, že jsem zalezla do postele, ládovala se a ráno jsem nad tím nijak nepřemýšlela. Jen že od toho večera se ten pocit toho, že si něco zasloužím a že si mám co vynahrazovat dostavoval čím dál častěji a já začala tajně jíst. Nebo ne jíst, ale přejídat se. Normální by bylo koupit si čokoládu, sníst jí klidně celou. Ale když se ze všeho nejvíc bojíte, že vás někdo uvidí jíst, máte výčitky, schováváte se s tím v pokoji, obaly ukrýváte do tašky a pak je až nikdo nebude doma vyhodíte na dno popelnice, to normální není.

     Od toho dne jsem cesty ze školy začala brát jako možnost koupit si něco hrozně sladkého a nezdravého, co by mě normálně nikdy nikdo neviděl veřejně jíst, a v hlavě jsem při každé takové návštěvě obchodu vymýšlela výmluvy, jako komu to všechno kupuju, kdybych náhodou potkala někoho známého. V té době byly mým přejedením třeba dvě sušenky a doma miska sladkého kuskusu. Ale bylo to něco, za co jsem se styděla, co jsem schovávala a co jsem věděla, že je špatně.

     Tím, že o tom nikdo nevěděl a všichni si mysleli, že stále nic nejím a cpali do mě jen další a další hory jídla a já nevěděla, jak jim vysvětlit, že jím, dokonce víc než bych sama chtěla, aniž bych jim musela přiznat, že si kupuju hromady jídla a potají se jimi cpu, se z toho všeho stalo moje malé tajemství, které ale časem přerostlo v nezvladatelný problém. (koukám, že jsem královnou souvětí 😀)

     Tyhle denodenní boje pokračovaly až do období samotné maturity, kdy se mi podařilo se tak nějak trochu srovnat. Bohužel s vidinou čtyřměsíčního volna, diskoték, nepravidelného režimu a hromadou volného času se z přejídání stala závislost. Opravdu, to léto bylo jedno z nejhorších i nejlepších zároveň. Nejlepších v tom ohledu, že jsem si konečně naplno užívala života v tolika ohledech, potkala báječného kluka a nsatoupila na vysněnou školu. Nejhorší v tom, že jsem děsně ztlousta, každý den chodila utrácet peníze, které jsem neměla, za jídlo, které jsem pak vyhodila, vyzvracela anebo se ho snažila zbavit hodinami cvičení.

      To léto jsem si ale paradoxně uvědomila a přiznala, že mám problém. Že to není jen něco, před čím vás varují při “léčbě” anorexie, že vaše tělo bude mít potřebu vynahrazovat si všechno to mučení a odpírání, ale že se to během pár týdnů všechno srovná a přejde to. No, nepřešlo to.

     A já si při té včerejší zdánlivě nedůležité vzpomínce a fotce uvědomila, kolik se od té doby změnilo a zároveň, že se nezměnilo vůbec nic, že se pořád plácám ve stejných sra*kách, možná ještě v horších, které mi dělají ze života peklo a kterých se chci a zároveň bojím zbavit, protože je to něco, co mě provází už tak strašně dlouho, v tom dobrém i v tom špatném, a já vlastně už vůbec nevím, kdo jsem, ani jak vypadá normální život, kdy nechodíte tajně jíst a zvracet.

dasd

 

Další příspěvky

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *